You can change the world.

Je až neuvěřitelné, kolik má člověk v dnešním světě možností. Jak a kde všude se může rozvíjet a vzdělávat. Co vyzkoušet, čeho se vzdát, z čeho vybírat. Jak by asi vypadal život, kdyby se postupně během staletí nevyvíjel? Vydržel by fungovat v neustálem stereotypu, nebo by zanikl?

Jak a kdy vznikl svět? Dokonce už i vědci uznávají, že za velkým třeskem muselo stát něco (někdo). Škoda, že věřící ale teorii velkého třesku nedokáží přijmout. Vše vzniklo z něčeho. Jako je psáno v Bibli: "Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze ně." Uznávám teorii velkého třesku a věřím v Boha. Věřím, že Bůh stvořil svět, že On byl ten, díky kterému nastal velký třesk.


Pouštím se tu do složitého a rozporuplného tématu. Berte to ale jako můj názor, jako můj životní postoj. NE jako něco, co se vám snažím podsunout, jako něco, co tak prostě je. Je to něco nad čím se můžete buď zamyslet, nebo to jen přejít. Proč se hádat, napadat druhého kvůli jeho názorům, každý to vidí jinak.

"Show me the way, Lord - cause I - I'm about to explode."

Stalo se, co se stalo a můkj život byl chaos. Snažíte se z toho jakoliv uniknout, většinou špatnými cestami, kterých pak litujete. A pak najednou je všechno jasnější a vy můžete konečně zase čistě myslet! To, že jsem si udělala pořádek v životě jediným rozhodnutím, a to že budu následovat Boha, mi neskutečně pomohlo. On je světlo světa, On je moje světlo co mi vždy pomůže najít cestu. Kdo mě nikdy neopustí, pokud já neopustím jeho.

 

Ještě nedávno, bych si nikdy nepomyslela, že někdy dokážu takhle mluvit. Že uvěřím. Kdyby jste se mě před krátkou zeptali jestli věřím, s nepochopitelným výrazem bych odpověděla rozhodně: "Ne, nevěřím." Pak nastala chvíle, kdy jsme nemohla říct že věřím, ale už jsem ani nedokázala říct že nevěřím. A pak díky vyprávění životních příběhů s Bohem od spoustu lidí, jsem konečně vše pochopila. To co jsem dřív odsuzovala, pro mě bylo najednou něco úplně jiného.

A nebylo to pod tlakem, nikdo mě do ničeho nenutil, nepřemlouval. Jen jsem dostala pozvánku na dlouhou, těžkou, ale úžasnou cestu s Bohem. Každý si musí najít svůj směr a tím jít, nenechat se ovlivňovat osatními. Hledala jsem, a stále ještě hledám, tu svojí cestu. Už vím, že na ní jsem, jen si musím ujasnit kudy s epo ní budu ubírat dál, a to mi nikdo jiný než já neřekne. Nikdy, ani brothers and sisters in christianity mi nemůžou přesně říct, kudy se mám v cestě s Bohem dál ubírat. Mohou mě pouze navést, to udělali a já jim jsem za to moc vděčná, ale dál už musím jít sama. Bude to dlouhá a těžká, ale užásná cesta plná poznání a krásna.

Každý může změnit svět, stačí jen věřit.

Prší!!

Just like a spring weather and sleeping

Po návratu ze školy:
Když mě se táák nechce! Venku je tak krásně, že mě přestalo mrzet, že letos už je asi po zimě a nejradši bych šla na pořádně dlouhou procházku na sluníčku.
V době televizních zpráv o půl osmé:
Tak na sluníčko se nešlo. Ale opravdu se mi nechtělo hned začít počítat spoustu příkladů, takže jsem radši usnula.
Nic by se nemělo odkládat, ale občas je zkrátka těžké se zvednout a začít když na nás všechno padá. Ehm - ty "blbosti". Zároveň prohlašuji, že na takové "blbosti" o kterých jsem mluvila už v minulém příspěvku se pokusím oficiálně kašlat, protože dokážou dost zklamat.
Během učení:
No dneska ze sebe víc nedostanu. V mozku mám momentálně tak akorát hromadu vzorečků. Možná.. Jestli tam opravdu jsou zjistím až zítra během testu. Takže dneska končím - sama si musím užít toho, když nepíšu slohovky.
Doufám že bude zítra pořád tak hezky "jarně" jak tomu zatím bylo od začátku týdne. A jestli bude, tak neseďtě doma a jděte nachytat jarní bronz!

                                                                                            - A

P.S. Už delší dobu si říkám, že bych jednou mohla na autobus vyrazit dřív a po cestě nafotit pár obrázků sluníčka co v tu dobu právě vylézá. Tak uvidíme, co z toho bude :))

                                                     

Doing nothing, go nowhere.

Občas se na nás věci sesypou tak, že sice víte co byste měli dělat, ale i tak se cítíte jako kdyby jste byli ten největší idiot co se kdy narodil a co neví co dělat.
A ještě horší je to, když kromě toho, že nevíte kam dřív skočit jste už dva týdny nervózní, nesoustředění díky jedné "blbosti". Díky té "blbosti" nemůžete spát, špatně se soustředíte, pořád vám to vrtá hlavou, nevíte pořádně co říct, co dělat a jenom myslíte na to, aby už bylo po té "blbosti". Jenže ta "blbost" se pořád odsouvá a odsouvá a částečně si za to můžete sami a ta nejistota kterou díky tomu získáváte spojená s tlakem v tu samou chvíly není vůbec zdravá. (omlouvám se, že nepřiblíženou situaci nazývám "blbost", ale nechci jí rozebírat - proto to je taky nepřiblížená situace a abych jí nemusela rozebírat tak je to prostě "blbost")
Dobrá, dobrá - trošku srozumitelnější téma. Tohle počasí je na nic! Když už, tak ať buď mrzne nebo je pěkně teplo, ale každé ráno přemýšlim co na sebe abych ani nemrzla (ráno je ještě fakt pěkná kosa) a odpoledne mi pak nebylo vedro (když začne pořádně svítit sluníčko a je nad nulou a vy máte černý kabát - je vám potom trošku tepleji). Těším se až přijde to jarní sluníčko a jarní "akorát teplo". Ale na druhou stranu, ještě by chvilku ten sníh mohl vydržet. Ani jsem si letos nezalyžovala! Tak snad se mi to ještě povede, ikdyž to co vidím venku mě trochu děsí, že jaro už je za dveřmi.
Doteď jsem se - no bohužel to nejde říct jinak - šprtala. Na test ze španělštiny. Ten jazyk je krásný! Je takový ostrý a jednoduchý, má spoustu strašně si sobě podobných slov s naprosto odlišným významem, ale každopádně jsem ráda, že se učím španělsky a ne neměcky.
A aby všech těch blbostí co jsem tu spáchala nebylo málo, tak přidám ještě fotku člověka po nemoci, co se snaží dohnat zameškanou látku a je z toho celý.. no haha .. rozkostičkovaný. Fuu. Je toho hodně. A k té hromadě učení, by to chtělo i spoustu času na spánek. Toho ale nikdy není dost.  
                                              "May the odds be ever in your favor." - Hunger Games 
                                                               (oh, i love this movie)

                                                                                                                       -A

 

Festival Nacional de Teatro Escolar en Espaňol

Hola mi amigos! Qué tal? - a na víc se momentálně nezmůžu. Mohla bych napsat a zároveň si tak i prozkoušet na středeční test, co mám na sobě (me haciendo bla bla bla - haha), ale po dnešku mám španělštiny tak akorát plné zuby.
Věděla jsem jenom to, že jedeme na Španělské divadlo. První co mě napadlo, že přijedou španělé ze Španělska a zahrají nám divadlo. Bylo to trošku jinak. Přijeli studenti z šesti gymnázií v ČR zaměřených právě na španělský jazyk, kteří během včerejška a dneška sehráli dohromady šest představení. Ať už to jsou češi mluvící španělsky nebo španělé mluvící španělsky, pořád mluví španělsky a nám bylo jasné, že to bude opravdu ulehvání se ze školy, protože nebudeme mít šanci jim rozumět.
Překonala jsem se! Rozuměla jsem každému šestému slovu a chvilkami dokonce každému třetímu. Stále to ale nestačilo a z téhle trošky ničeho vznikaly akorát nesmysly a já víceméně netušila co se na jevišti děje. V posledním třetím a nejdelším představení to ale bylo jinak. Jako zázrakem jsme rozuměla všemu. Ten zázrak byly titulky promítané na zeď nad jevištěm. Španělé mluví dost rychle a občas je těžké rozpoznat, zda-li to co říkají jsou dvě slova nebo jenom jedno. Když přede mnou běžel český text, najednou jsem si i uvědomovala co říkají a které slova z toho neznám a které naopak ano.
Určitě to pro mně má nějaký přínos, ale přijdu na něj asi až později. Všechna představení měli herci naprosto dokonale zvládnutá - respekt jim. Já bych opravdu nezvládla stoupnout si před plné divadlo lidí a hodinu hrát naučený španělský text!
Špatná zpráva je, že naší profesorku španělštiny to zřejmě tak nadchlo, že s námi chce příští rok nacvičit Dona Quijota. Takže se možná takový text taky budu muset naučit. No to bude něco!
                                      
                                                                       -A

(I need photos.) - aneb o tom jsem chtěla psát, ale psala jsem o - těžko říct

Haha. Mám krizi. Nemůžu psát, fotit, hrát.

"Prostě to nejde no!" - bývá většinou moje reakce na všechno, ať už vyřknutá nahlas nebo jen tak pro sebe. "Všechno jde, když se chce!" - bla,bla,bla tohle všichni známe a stejně dostávám stále tuhle odpověď.
Nedávno jsem chtěla psát o tom, jak se asi člověk cítí když mu někdo umře. (Stručně: Jsou tu ti co po takové události nevylezou nějakou dobu z postele a pak tací, co prostě "jdou dál". A buď je to později dostane - ty slabší, chudáky - nebo jste prostě stroj bez citů - bez komentáře.) (Ale na druhou stranu - i vy šťastní!)

Je ale zvláštní, že pak vám někdo doopravdy umře a najednou vám přijde jako blbost psát o tom, jak byste se asi cítili. Vždyť potom když to přijde tak je to.. no abolutně něco jiného! Chvilku jdete s hlavou vztyčenou a nikdo kolem vás, a vlastně ani vy sami si pořádně neuvědomujete co se stalo. Pak vám to najednou dojde a vy sice nechcete nic jiného než zalézt hodně hluboko pod polštáře a peřiny a nechcete nikoho a nic vidět ani slyšet, ale nemůžete usnout, protože nevíte co dělat s tím pocitem. S tím pocitem: "..už ho nikdy neuvidím..!".

Prý my, hudebníci máme tu výhodu zbavit se našich trápení pomocí toho, že je vložíme do hudby. Oooh ano! Vivaldi je k tomuto účelu naprosto jako stvořený. A těžko říci, jestli pomůže právě hudba, nebo následná návštěva kadeřnice, kdy vám sice udělala na hlavě to, o co jste si jí řekli, ale vy nemůžete přesat myslet na to: "Kruci! To je až moc krátký! Kde mám vlasy?" .. a přitom je máte pořád do půl zad místo "až k zadku" - a i to vám musí spoustu lidí závidět!

Chci fotit - ale nevidím nic.. krásného. (?) Ale proč fotit jenom krásné věci? Teda, heh, ono to něco krásného je ve všem. Akorát to někdo vidí a někdo ne. Takže proč nefotím? Proč nejdu ven a nehledám zachytitelná "kouzla" v přírodě kde se pere zima s jarem. Ve vzduchu už je cítit jak se všechno snaží očistit a začít znovu, ale zima se nevzdává a snaží se to všechno udržet pod zbytky bílých duchen. Taky bych potřebovala nový začátek, ale všechno znovu? Ne. To by k ničemu nebylo. Možná by se pár věcí změnilo, ale spíš by to jenom uškodilo. Protože je to fuška si nějak "vytvořit" život a jednou to stačí. Na podruhé bychom byli oproti ostatním až moc poučení a stali bychom se.. no vlastně takovými mimozemšťany!

Přemýšlím, co to vlastně píšu. Těžko říct. Přemýšlím o hloupostech, a pak ty hlouposti i píšu a o to víc to nedává smysl. Asi. Určitě. Možná. Slova. Moc špatně poskládaných, rychle napsaných slov.

Nezačít znovu - to ne - jenom uzavřit jednu část a začít s další. A lepší. Doufám.

Všechno co jsem tu dne napsala se mi zdá nějak zamotané a nesrozumitelné. Ale takové to občas asi zkrátka je. Tak z toho pomalu přicházejícího jara hlavně neusněte! (haha, myslím že několik z vás pochopí co tím myslím)

                                                                                                   Vaše         -A

P.S. Já na začátku psala že mám krizi a nemůžu psát? :O Umím vážně špatně lhát.

Omlouvám se za "slohové práce"!

Zdravím ty co navštíví můj blog, ale hojnost písma u každého příspěvku je odradí.

Je to jeden z mých problémů Ovšem, že bych dokázala napsat kratší články na daná témata. Problém je, že mi pak pokaždé přijde, že v nich něco chybí. Nemyslím si, že by moje psaní bylo špatné, a možná by vás můj pohled na věc zaujal. Obsah článků dělím do odstavců, a proto si třeba zkuste projít jejich začátky a najít něco, co by vás zaujalo když se vám to opravdu nechce číst celé. (Já se nedivím, většinou mě tolik textu taky odradí, ale snažím se to překonat a číst. Buď jsem příjemně překvapena, nebo dojdu k závěru, že to byla ztráta času.) Pokusím se množství omezit, ale nic neslibuji. Hodně textu = hodně myšlení = hodně úvah = hodně textu = JÁ. 
Takže se vám omlouvám a slibuji, že se budu snažit, abyste na konci těch mých slohovek nelitovali.

                             Omlouvám se, vaše      
                                                                  -A

Novoroční předsevzetí - trochu jinak!

          Samozřejmě si každý rok sepíšu pár věcí, kterých bych chtěla v daném roce dosáhnout. Pár týdnů před silvestrem jsem ale při úklidu našla moje novoroční předsevzetí na rok 2011 a jenom jsem vytřeštila oči. Vše bylo rozdělené např. na škola, rodina, volný čas, zájmy a ke každému bodu jsem měla několik předsevzetí, které jsem chtěla uskutečnit. Myslím, že ani jedno z těch dohromady cca 30 jsem nedodržela. Aspoň ne úplně. Možná tento objev vedl k mému prozření ohledně předsevzetí které se tedy uskutečnilo letos na silvestra po půlnoci. 

          Moje teorie je, že bychom si neměli dávat předsevzetí jako např.: pravidelně jíst, cvičit, chodit do knihovny, najít si partnera, neutrácet, nebýt tak líná, víc se o sebe starat, atd. Když se nad tím zamyslíte ani jedno není přesné. Tím myslím že u ničeho nevíte kdy, kde ani pořádně co. Teda ovšem - všechno do konce tohoto roku. Ale kdy během toho roku. Mám jíst víc pravidelně v březnu? Nebo si najít partnera v červenci? Já bych proto pojala předsevzetí takto (pár příkladů):

          pravidelně jíst - Snídat, svačit, obědvat, svačit, večeřet. A teď trochu jinak. Víte, že přes pracovní týden nestíháte snídaně a potom je díky tomu vynecháváte i o víkendu? Předsevzetí by znělo: Snídat! - radši si přivstat dřív a snídani si aspoň připravit a sníst jí po cestě do školy/práce pokud se nestihnete nasnídat doma, než nesnídat vůbec!

           pravidelně cvičit - Je fajn si to takhle říct. Sedíte v pondělí u stolu: "Mohla bych si jít zacvičit. Ale dneska asi ne, nechám to na zítra." A tak to pokračuje další den a potom další a teprve v sobotu se dokopete si zacvičit a cvičíte až moc, tělo se unaví a druhý den: "Ááá všechno mě bolí, znovu si zacvičím, až to přestane." Máte takový problém? Potom by předsevzetí znělo: Budu cvičit v pondělí, středu, pátek více a v neděli méně. Jinak řečeno, zvolte si dny tak,  abyste cvičili obden a to z tohoto důvodu: Tělo se při cvičení unaví a to ať jste začátečník nebo cvičíte už nějakou dobu a proto je to na něm druhý den znát. Pokud byste další den znovu cvičili ještě by se to nahromadilo a další den byste měli problém vstát z postele. Když budete vynechávat jenom den, max. dva, tělo si odpočine a svaly budou ještě rozhýbané a bude se vám cvičit o něco lépe než poprvé. 

           -  stejně tak by se dalo podobně postupovat u zmíněného chodit pravidelně do knihovny (určit si jestli tam budete chodit jednou týdně, za čtrnáct dní..) , neutrácet (vždy si ujasnit co potřebuji - né co chci), nebýt lína (najít si nějakou činnost, jejíž pravidelné dodržování bude ve vašich předsevzetích)
             najít si partnera - Fuu...O tom, jak si najít partnera bychom tu mohli mluvit celý článek, ale zjednodušeně. Pokud chcete najít partnera z důvodu abyste prostě s někým byli tak pochybuju že s tím budete mít problém. Horší to mají ti, co čekají na spřízněnou duši. Nechci se o tom moc rozepisovat, takže co nejstručněji. Nemůžete si určit kdy ho najdete ani kdo to bude. Ikdyž - a dostáváme se k tomu jak by znělo předsevzetí. Třeba jste až moc stydliví a bojíte se dotyčnou osobu jenom pozdravit. Pro vás by předsevzetí znělo asi takto: Věřit si! Myslím že k tomu nic víc dodávat nebudu, jestli je to váš případ, tak víte co tím myslím. Na druhou stranu můžete být ti co si věří až moc a někoho to může asi i odradit, protože se možná občas chováte jak neřízená střela. Předsevzetí pro vás (ale pouze v případě, že vám to tak jak to je nevyhovuje): Trochu ubrat a sledovat víc reakce vašeho okolí.
            Moje novoroční předsevzetí se skládá z toho, dávat si "jednoduché" cíle, u kterých vím, že když se budu snažit tak jich můžu dosáhnout. Např. mít na vysvědčení dvojku z matematiky, být vybraná při konkurzu na koncert mladých talentů. Něco se vám povede a něco ne. Jsou to ovšem věci které opravdu můžete během toho roku ovlivnit. 

                                                           

                                                                                                     -A

NEW YEAR 2013

Pro začátek bych vám chtěla popřát hodně štěstí, zdraví, lásky atd. do Nového roku 2013!

Atd. Neumím přát! Vždy když někomu přeji začne to asi takhle: "Tákže..." , pokračuje: "Všechno nejlepší k narozeninám! (svátku, novému roku... to je jedno vždy to probíhá stejně) Hodně štěstí, zdravý, lásky atd. já neumím moc přát takže zkrátka všechno nejlepší!" - a tím to končí! Možná bych to rovnou měla přidat k seznamu novoročních předsevzetí. Naučit se přát.

Když už mluvím o novoročních předsevzetích. Píšete si je? Já si je sice napsala, jenom pár, ale neberu je moc vážně a to z jediného důvodu. Stejně je nikdy nedodržím. Samozřejmě, první měsíc se snažím a pak řeknu že to stejně nezvládnu a papír se seznamem zmuchlám a hodím do koše.

Dnes je 1.2. - první měsíc nového roku už je za námi! A dokonce se mi dařilo mé novoroční předsevzetí i dodržovat. No předsevzetí, spíš cíle. Udělala jsem si totiž ještě po silvestrovské půlnoci takovou malou teorii o novoročních předsevzetích, ale to třeba až někdy příště. Mohla bych se totiž už konečně dostat k tomu, co vám tu chci celou dobu sdělit.

Začíná už sice druhý měsíc tohoto roku, ale já si (jako obvykle s "malým" zpožděním) dovolím začít takhle:
Je tu Nový rok, a s ním jsem se rozhodla pro nový začátek. Minulý rok byl úžasný! Ale asi jsem měla hodně štěstí protože byl zároveň nekotrolovatelný. Všechno mi tak nějak vycházelo aniž bych se o to musela zajímat. Samozřejmě to neberte do slova, zase takový šťastlivec nejsem. A už po tomto prvním měsíci vidím, že tento rok mi přichystal pěkně strmou cestičku k tomu dalšímu.

Nový rok nezačal moc dobře, takže jsem se rozhodla se sebou něco udělat. A začnu právě tímto - nemám zase tolik problémů, jako spíš "problémů" a ono zatěžovat s nimi kamarádky není zrovna nejlepší nápad. Hlavně když nečekám na jejich radu a rovnou se nad nimi sama zamýšlím. Proto jsem se rozhodla svoje "myšlenky a zamyšlení" psát sem. Nepřestanu přidávat fotky - naopak se budu snažit víc fotit. Nová tvář blogu je samozřejmostí k tomuto mému novému začátku, takže se jí pokusím vymyslet a publikovat do dnešní půlnoci.

V současné době můj blog moc lidí nenavštěvuje, (popravdě tu není moc co navštěvovat) a pokud se to v budoucnu změní nevadí mi to. Nebudu jedna z těch, co tu bude psát absolutně všechno co se jí stalo. Tohle nemá být on-line deníček. Jenom se tu občas podělím o svoje myšlenkové pochody k některým situacím.

Pro zatím se tedy loučím a - "Nenechte se zdebtat!" - občas to jde těžko! :))

                                                                                                                                 - A