Haha. Mám krizi. Nemůžu psát, fotit, hrát.
"Prostě to nejde no!" - bývá většinou moje reakce na všechno, ať už vyřknutá nahlas nebo jen tak pro sebe. "Všechno jde, když se chce!" - bla,bla,bla tohle všichni známe a stejně dostávám stále tuhle odpověď.
Nedávno jsem chtěla psát o tom, jak se asi člověk cítí když mu někdo umře. (Stručně: Jsou tu ti co po takové události nevylezou nějakou dobu z postele a pak tací, co prostě "jdou dál". A buď je to později dostane - ty slabší, chudáky - nebo jste prostě stroj bez citů - bez komentáře.) (Ale na druhou stranu - i vy šťastní!)
Je ale zvláštní, že pak vám někdo doopravdy umře a najednou vám přijde jako blbost psát o tom, jak byste se asi cítili. Vždyť potom když to přijde tak je to.. no abolutně něco jiného! Chvilku jdete s hlavou vztyčenou a nikdo kolem vás, a vlastně ani vy sami si pořádně neuvědomujete co se stalo. Pak vám to najednou dojde a vy sice nechcete nic jiného než zalézt hodně hluboko pod polštáře a peřiny a nechcete nikoho a nic vidět ani slyšet, ale nemůžete usnout, protože nevíte co dělat s tím pocitem. S tím pocitem: "..už ho nikdy neuvidím..!".
Prý my, hudebníci máme tu výhodu zbavit se našich trápení pomocí toho, že je vložíme do hudby. Oooh ano! Vivaldi je k tomuto účelu naprosto jako stvořený. A těžko říci, jestli pomůže právě hudba, nebo následná návštěva kadeřnice, kdy vám sice udělala na hlavě to, o co jste si jí řekli, ale vy nemůžete přesat myslet na to: "Kruci! To je až moc krátký! Kde mám vlasy?" .. a přitom je máte pořád do půl zad místo "až k zadku" - a i to vám musí spoustu lidí závidět!
Chci fotit - ale nevidím nic.. krásného. (?) Ale proč fotit jenom krásné věci? Teda, heh, ono to něco krásného je ve všem. Akorát to někdo vidí a někdo ne. Takže proč nefotím? Proč nejdu ven a nehledám zachytitelná "kouzla" v přírodě kde se pere zima s jarem. Ve vzduchu už je cítit jak se všechno snaží očistit a začít znovu, ale zima se nevzdává a snaží se to všechno udržet pod zbytky bílých duchen. Taky bych potřebovala nový začátek, ale všechno znovu? Ne. To by k ničemu nebylo. Možná by se pár věcí změnilo, ale spíš by to jenom uškodilo. Protože je to fuška si nějak "vytvořit" život a jednou to stačí. Na podruhé bychom byli oproti ostatním až moc poučení a stali bychom se.. no vlastně takovými mimozemšťany!
Přemýšlím, co to vlastně píšu. Těžko říct. Přemýšlím o hloupostech, a pak ty hlouposti i píšu a o to víc to nedává smysl. Asi. Určitě. Možná. Slova. Moc špatně poskládaných, rychle napsaných slov.
Nezačít znovu - to ne - jenom uzavřit jednu část a začít s další. A lepší. Doufám.
Všechno co jsem tu dne napsala se mi zdá nějak zamotané a nesrozumitelné. Ale takové to občas asi zkrátka je. Tak z toho pomalu přicházejícího jara hlavně neusněte! (haha, myslím že několik z vás pochopí co tím myslím)
Vaše -A
P.S. Já na začátku psala že mám krizi a nemůžu psát? :O Umím vážně špatně lhát.
Žádné komentáře:
Okomentovat