Some photos...

You can change the world.

Je až neuvěřitelné, kolik má člověk v dnešním světě možností. Jak a kde všude se může rozvíjet a vzdělávat. Co vyzkoušet, čeho se vzdát, z čeho vybírat. Jak by asi vypadal život, kdyby se postupně během staletí nevyvíjel? Vydržel by fungovat v neustálem stereotypu, nebo by zanikl?

Jak a kdy vznikl svět? Dokonce už i vědci uznávají, že za velkým třeskem muselo stát něco (někdo). Škoda, že věřící ale teorii velkého třesku nedokáží přijmout. Vše vzniklo z něčeho. Jako je psáno v Bibli: "Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze ně." Uznávám teorii velkého třesku a věřím v Boha. Věřím, že Bůh stvořil svět, že On byl ten, díky kterému nastal velký třesk.


Pouštím se tu do složitého a rozporuplného tématu. Berte to ale jako můj názor, jako můj životní postoj. NE jako něco, co se vám snažím podsunout, jako něco, co tak prostě je. Je to něco nad čím se můžete buď zamyslet, nebo to jen přejít. Proč se hádat, napadat druhého kvůli jeho názorům, každý to vidí jinak.

"Show me the way, Lord - cause I - I'm about to explode."

Stalo se, co se stalo a můkj život byl chaos. Snažíte se z toho jakoliv uniknout, většinou špatnými cestami, kterých pak litujete. A pak najednou je všechno jasnější a vy můžete konečně zase čistě myslet! To, že jsem si udělala pořádek v životě jediným rozhodnutím, a to že budu následovat Boha, mi neskutečně pomohlo. On je světlo světa, On je moje světlo co mi vždy pomůže najít cestu. Kdo mě nikdy neopustí, pokud já neopustím jeho.

 

Ještě nedávno, bych si nikdy nepomyslela, že někdy dokážu takhle mluvit. Že uvěřím. Kdyby jste se mě před krátkou zeptali jestli věřím, s nepochopitelným výrazem bych odpověděla rozhodně: "Ne, nevěřím." Pak nastala chvíle, kdy jsme nemohla říct že věřím, ale už jsem ani nedokázala říct že nevěřím. A pak díky vyprávění životních příběhů s Bohem od spoustu lidí, jsem konečně vše pochopila. To co jsem dřív odsuzovala, pro mě bylo najednou něco úplně jiného.

A nebylo to pod tlakem, nikdo mě do ničeho nenutil, nepřemlouval. Jen jsem dostala pozvánku na dlouhou, těžkou, ale úžasnou cestu s Bohem. Každý si musí najít svůj směr a tím jít, nenechat se ovlivňovat osatními. Hledala jsem, a stále ještě hledám, tu svojí cestu. Už vím, že na ní jsem, jen si musím ujasnit kudy s epo ní budu ubírat dál, a to mi nikdo jiný než já neřekne. Nikdy, ani brothers and sisters in christianity mi nemůžou přesně říct, kudy se mám v cestě s Bohem dál ubírat. Mohou mě pouze navést, to udělali a já jim jsem za to moc vděčná, ale dál už musím jít sama. Bude to dlouhá a těžká, ale užásná cesta plná poznání a krásna.

Každý může změnit svět, stačí jen věřit.

Prší!!

Just like a spring weather and sleeping

Po návratu ze školy:
Když mě se táák nechce! Venku je tak krásně, že mě přestalo mrzet, že letos už je asi po zimě a nejradši bych šla na pořádně dlouhou procházku na sluníčku.
V době televizních zpráv o půl osmé:
Tak na sluníčko se nešlo. Ale opravdu se mi nechtělo hned začít počítat spoustu příkladů, takže jsem radši usnula.
Nic by se nemělo odkládat, ale občas je zkrátka těžké se zvednout a začít když na nás všechno padá. Ehm - ty "blbosti". Zároveň prohlašuji, že na takové "blbosti" o kterých jsem mluvila už v minulém příspěvku se pokusím oficiálně kašlat, protože dokážou dost zklamat.
Během učení:
No dneska ze sebe víc nedostanu. V mozku mám momentálně tak akorát hromadu vzorečků. Možná.. Jestli tam opravdu jsou zjistím až zítra během testu. Takže dneska končím - sama si musím užít toho, když nepíšu slohovky.
Doufám že bude zítra pořád tak hezky "jarně" jak tomu zatím bylo od začátku týdne. A jestli bude, tak neseďtě doma a jděte nachytat jarní bronz!

                                                                                            - A

P.S. Už delší dobu si říkám, že bych jednou mohla na autobus vyrazit dřív a po cestě nafotit pár obrázků sluníčka co v tu dobu právě vylézá. Tak uvidíme, co z toho bude :))

                                                     

Doing nothing, go nowhere.

Občas se na nás věci sesypou tak, že sice víte co byste měli dělat, ale i tak se cítíte jako kdyby jste byli ten největší idiot co se kdy narodil a co neví co dělat.
A ještě horší je to, když kromě toho, že nevíte kam dřív skočit jste už dva týdny nervózní, nesoustředění díky jedné "blbosti". Díky té "blbosti" nemůžete spát, špatně se soustředíte, pořád vám to vrtá hlavou, nevíte pořádně co říct, co dělat a jenom myslíte na to, aby už bylo po té "blbosti". Jenže ta "blbost" se pořád odsouvá a odsouvá a částečně si za to můžete sami a ta nejistota kterou díky tomu získáváte spojená s tlakem v tu samou chvíly není vůbec zdravá. (omlouvám se, že nepřiblíženou situaci nazývám "blbost", ale nechci jí rozebírat - proto to je taky nepřiblížená situace a abych jí nemusela rozebírat tak je to prostě "blbost")
Dobrá, dobrá - trošku srozumitelnější téma. Tohle počasí je na nic! Když už, tak ať buď mrzne nebo je pěkně teplo, ale každé ráno přemýšlim co na sebe abych ani nemrzla (ráno je ještě fakt pěkná kosa) a odpoledne mi pak nebylo vedro (když začne pořádně svítit sluníčko a je nad nulou a vy máte černý kabát - je vám potom trošku tepleji). Těším se až přijde to jarní sluníčko a jarní "akorát teplo". Ale na druhou stranu, ještě by chvilku ten sníh mohl vydržet. Ani jsem si letos nezalyžovala! Tak snad se mi to ještě povede, ikdyž to co vidím venku mě trochu děsí, že jaro už je za dveřmi.
Doteď jsem se - no bohužel to nejde říct jinak - šprtala. Na test ze španělštiny. Ten jazyk je krásný! Je takový ostrý a jednoduchý, má spoustu strašně si sobě podobných slov s naprosto odlišným významem, ale každopádně jsem ráda, že se učím španělsky a ne neměcky.
A aby všech těch blbostí co jsem tu spáchala nebylo málo, tak přidám ještě fotku člověka po nemoci, co se snaží dohnat zameškanou látku a je z toho celý.. no haha .. rozkostičkovaný. Fuu. Je toho hodně. A k té hromadě učení, by to chtělo i spoustu času na spánek. Toho ale nikdy není dost.  
                                              "May the odds be ever in your favor." - Hunger Games 
                                                               (oh, i love this movie)

                                                                                                                       -A

 

Festival Nacional de Teatro Escolar en Espaňol

Hola mi amigos! Qué tal? - a na víc se momentálně nezmůžu. Mohla bych napsat a zároveň si tak i prozkoušet na středeční test, co mám na sobě (me haciendo bla bla bla - haha), ale po dnešku mám španělštiny tak akorát plné zuby.
Věděla jsem jenom to, že jedeme na Španělské divadlo. První co mě napadlo, že přijedou španělé ze Španělska a zahrají nám divadlo. Bylo to trošku jinak. Přijeli studenti z šesti gymnázií v ČR zaměřených právě na španělský jazyk, kteří během včerejška a dneška sehráli dohromady šest představení. Ať už to jsou češi mluvící španělsky nebo španělé mluvící španělsky, pořád mluví španělsky a nám bylo jasné, že to bude opravdu ulehvání se ze školy, protože nebudeme mít šanci jim rozumět.
Překonala jsem se! Rozuměla jsem každému šestému slovu a chvilkami dokonce každému třetímu. Stále to ale nestačilo a z téhle trošky ničeho vznikaly akorát nesmysly a já víceméně netušila co se na jevišti děje. V posledním třetím a nejdelším představení to ale bylo jinak. Jako zázrakem jsme rozuměla všemu. Ten zázrak byly titulky promítané na zeď nad jevištěm. Španělé mluví dost rychle a občas je těžké rozpoznat, zda-li to co říkají jsou dvě slova nebo jenom jedno. Když přede mnou běžel český text, najednou jsem si i uvědomovala co říkají a které slova z toho neznám a které naopak ano.
Určitě to pro mně má nějaký přínos, ale přijdu na něj asi až později. Všechna představení měli herci naprosto dokonale zvládnutá - respekt jim. Já bych opravdu nezvládla stoupnout si před plné divadlo lidí a hodinu hrát naučený španělský text!
Špatná zpráva je, že naší profesorku španělštiny to zřejmě tak nadchlo, že s námi chce příští rok nacvičit Dona Quijota. Takže se možná takový text taky budu muset naučit. No to bude něco!
                                      
                                                                       -A

(I need photos.) - aneb o tom jsem chtěla psát, ale psala jsem o - těžko říct

Haha. Mám krizi. Nemůžu psát, fotit, hrát.

"Prostě to nejde no!" - bývá většinou moje reakce na všechno, ať už vyřknutá nahlas nebo jen tak pro sebe. "Všechno jde, když se chce!" - bla,bla,bla tohle všichni známe a stejně dostávám stále tuhle odpověď.
Nedávno jsem chtěla psát o tom, jak se asi člověk cítí když mu někdo umře. (Stručně: Jsou tu ti co po takové události nevylezou nějakou dobu z postele a pak tací, co prostě "jdou dál". A buď je to později dostane - ty slabší, chudáky - nebo jste prostě stroj bez citů - bez komentáře.) (Ale na druhou stranu - i vy šťastní!)

Je ale zvláštní, že pak vám někdo doopravdy umře a najednou vám přijde jako blbost psát o tom, jak byste se asi cítili. Vždyť potom když to přijde tak je to.. no abolutně něco jiného! Chvilku jdete s hlavou vztyčenou a nikdo kolem vás, a vlastně ani vy sami si pořádně neuvědomujete co se stalo. Pak vám to najednou dojde a vy sice nechcete nic jiného než zalézt hodně hluboko pod polštáře a peřiny a nechcete nikoho a nic vidět ani slyšet, ale nemůžete usnout, protože nevíte co dělat s tím pocitem. S tím pocitem: "..už ho nikdy neuvidím..!".

Prý my, hudebníci máme tu výhodu zbavit se našich trápení pomocí toho, že je vložíme do hudby. Oooh ano! Vivaldi je k tomuto účelu naprosto jako stvořený. A těžko říci, jestli pomůže právě hudba, nebo následná návštěva kadeřnice, kdy vám sice udělala na hlavě to, o co jste si jí řekli, ale vy nemůžete přesat myslet na to: "Kruci! To je až moc krátký! Kde mám vlasy?" .. a přitom je máte pořád do půl zad místo "až k zadku" - a i to vám musí spoustu lidí závidět!

Chci fotit - ale nevidím nic.. krásného. (?) Ale proč fotit jenom krásné věci? Teda, heh, ono to něco krásného je ve všem. Akorát to někdo vidí a někdo ne. Takže proč nefotím? Proč nejdu ven a nehledám zachytitelná "kouzla" v přírodě kde se pere zima s jarem. Ve vzduchu už je cítit jak se všechno snaží očistit a začít znovu, ale zima se nevzdává a snaží se to všechno udržet pod zbytky bílých duchen. Taky bych potřebovala nový začátek, ale všechno znovu? Ne. To by k ničemu nebylo. Možná by se pár věcí změnilo, ale spíš by to jenom uškodilo. Protože je to fuška si nějak "vytvořit" život a jednou to stačí. Na podruhé bychom byli oproti ostatním až moc poučení a stali bychom se.. no vlastně takovými mimozemšťany!

Přemýšlím, co to vlastně píšu. Těžko říct. Přemýšlím o hloupostech, a pak ty hlouposti i píšu a o to víc to nedává smysl. Asi. Určitě. Možná. Slova. Moc špatně poskládaných, rychle napsaných slov.

Nezačít znovu - to ne - jenom uzavřit jednu část a začít s další. A lepší. Doufám.

Všechno co jsem tu dne napsala se mi zdá nějak zamotané a nesrozumitelné. Ale takové to občas asi zkrátka je. Tak z toho pomalu přicházejícího jara hlavně neusněte! (haha, myslím že několik z vás pochopí co tím myslím)

                                                                                                   Vaše         -A

P.S. Já na začátku psala že mám krizi a nemůžu psát? :O Umím vážně špatně lhát.